Samaritáni:

Slovo samaritán už zní starobyle a k mužnému výrazu hasič snad i nepatřičně. Svým způsobem to ovšem neznamená nic jiného než hasič - záchranář. Samaritánská služba měla významnou tradici i v našem Sboru a proto se podívejme na samaritánství – záchranářství podrobněji.

1. Historie samaritánství

V obecném slova smyslu má samaritánská služba tisíciletou tradici, neboť se její vznik spojuje s kmenem Samaritů, obyvatelů Samarie v Palestině.

O zraněné a nemocné pečováno bylo již v nejstarším starověku. Krásné jsou vzpomínky na ošetřování nemocných v dějinách starých Indů. Staří Řekové vychovávali své syny na obránce vlasti a proto péči o zdraví věnována velká důležitost. Řekové novorozeně zvláštní zdravotním sborem prohlédli a ve Spartě dítě neduživé i rodičům odnímali, aby v pohoří Taigetu bídně zahynulo. Křesťanství mělo ve svém štítě přikázání lásky, a proto péče o nemocné a raněné našla v křesťanství velmi připravenou půdu.

Vidíme již v VI. století po Kristu, že v Evropě vznikají náboženská sesterstva, která se zabývají ošetřováním nemocných a raněných. Později byly zakládány útulky, např. roku 962 klášterní hospic v průsmyku sv. Bernarda, který byl vlastně první stanicí první pomoci.

Ve středověku poutníci k božímu hrobu a později i vojska křižácká Turky přepadávána a ubíjena. V té době povstaly vojenské řády ošetřovatelské, které pečovaly o nemocné a raněné poutníky a křižáky. Byl to řád johanitů, templářů a rytířů řádu sv. Lazara. Po válkách křižáckých se působnost těchto řádů stále zmenšovala a u mnohých i regule samaritská zaměněna byla regulí jinou. V Anglii však řád sv. Jana se v poslední světové válce velmi zasloužil v péči o raněné a nemocné bojovníky.

Od 13. století rozvíjejí se ve všech státech města. Hradby kol středověkých hradů padají a na důležitých obchodních cestách rostou velká města. Ve městě zřizují se nemocnice, v nichž ošetřují velmi nedostatečně řádové sestry, které nemají ošetřování nemocných ve své reguli, i když je potřebné konstatovat, že ve středověku nebyla řada těchto aktivit vítána, protože v neštěstích byl viděn prst boží a často byla proto pomoc trpícím odmítána. Teprve v 16. a 17. století se pomoc bližním znovu oživila. Roku 1767 byla v Amsterodamu např. zřízena první společnost pro záchranu tonoucích. V roce 1774 v Paříži a Londýně vznikly stanice první pomoci. V Praze byla zřízena stanice první pomoci v roce 1792.

Teprve 19. století vedlo svými humanitními snahami k zdokonalení a rozmachu ošetřovatelství. V té době se již cvičili ošetřovatelé s odbornými vědomostmi, zejména pak v Americe, Anglii a Německu, kde se zřizují protestantská sesterstva.

Právě v jednom z nich v Kaiserwertu působila velká průkopnice samaritánství - sestra Florence Nigtingaleová. Rodem Angličanka ze šlechtické a zámožné rodiny, byla zakladatelkou moderního samaritánství. Působení padá do krvavé války krymské roku 1854. Již v mládí ráda navštěvovala nemocné a všímala si práce lékařovy a poznala, co znamenala by pro nemocného zkušená ošetřovatelka, která by byla lékaři vydatnou pomocnicí. Pohrdla bohatstvím i šlechtickým titulem a hledala náplň životní u trpících nemocných. Cestuje po Německu, Itálii, Francii a Turecku a bedlivě si všímá, jak který národ pečuje o své nemocné. Rok 1854 zastihl ji právě v Turecku a Florence nabízí v Cařihradě své ošetřovatelské schopnosti. Jest jí svěřena nemocnice ve Skuterech, kdež s celou vervou chápe se povinnosti ošetřovatelské.

Byla nejen obětavou ošetřovatelkou raněných a nemocných, ale pečovala i o vytápění baráků a správné stravování. Nemenší péči věnovala o rekonvalescenty, jimž „dávala číst dobré knihy a hleděla je odvrátit od pití alkoholických nápojů“. Svou obětavostí zachránila tisíce raněných od jisté smrti. Pověst o ní mluví jako o bílém andělu, který se skláněl nad umírajícími a poskytoval jim poslední útěchu. Její obětavé vystoupení způsobilo, že názor na ošetřovatelství nemocných se podstatně změnil a všechny státy se otázkou ošetřovatelskou začaly vážně zabývat. Po krymské válce se vrátila do Anglie, kde založila školu pro výcvik ošetřovatelek při nemocnici u sv. Tomáše. Absolventky této školy začaly zakládat podobné školy po celém světě. Slovy jejich současníků však

„ ... již řada mužů pozdvihla varovného hlasu proti válce, jež plodí bídu, utrpení a mravní zkázu.“

A tak to byl vedle Rousseaua zejména generál Dufor, jehož jméno v dějinách samaritánství bude vždy s úctou vzpomínáno“. Tento generál se narodil roku 1787 v Kostnici, pak studoval v Paříži a sloužil císaři Napoleonovi I. Později byl ředitelem vojenské akademie v Thunu. Byl to vynikající voják a zároveň chápající občan - ve válce proti Sonderbundu roku 1847, jako vrchní velitel, vydal přísná nařízení k zmírnění válečných hrůz, v němž vybízel své vojsko, aby s obyvatelstvem jednalo mírně, k rukojmím a zajatcům se chovalo ohleduplně, nečiníc jim nic zlého, ani je neurážejíc. Jak jej citují dobové prameny „Provedené násilí poskvrňuje věc vítězů, neboť šetřením přemožených ukáže vítězná armáda, že není barbarskou zběří. Budou-li nepřátelé zatlačeni, pečujte o jejich raněné a nemocné jako o své. V ochranu vítězů dával hlavně děti, ženy, starce a duchovní. Ten, kdož by vložil ruku na bezbrannou osobu, jest nečestným a špiní svůj prapor“. Vzácná slova tohoto nadšence generála Dufora přijal později Červený kříž ve svůj štít.

Třetím průkopníkem a vlastním zakladatelem Červeného kříže je Henri Dunant. Narodil se roku 1828 v Ženevě a pocházel ze zámožné šlechtické rodiny. Výchova jeho v době mládí přesycena byla náboženskou ideou a soucitem s trpícími. Známá byla jeho dobročinnost, kterou konal ve svém rodišti. Rád navštěvoval nemocné v chudých rodinách ženevských, jimž ochotně pomáhal. Návštěvami nemocných v zapadlých ulicích ženevských poznal hroznou bídu lidí, kteří nepoznali lásky a dobra. Volá své rodáky do boje proti této bídě a utrpení, jemuž jest chudina ženevská často bez vlastní viny vydána.

Mnoho v mládí cestoval po zemích evropských a všude všímal si trpících a propagoval myšlenku vzájemné pomoci těmto ubožákům. Zatím jeho zásluhou zřízena v Ženevě Křesťanská unie mladých mužů, která volání Dunantovo o pomoci trpícím uváděla ve skutek.

Roku 1859 cestoval po Africe.

Zpáteční cesta vedla jej přes Itálii, která byla právě ve stavu válečném. Dunant byl očitým svědkem krvavého boje u Solferina 24. června 1859. Zde srazila se vojska císaře Frant. Josefa I., Napoleona a Viktora Emanuela. Bylo zde soustředěno 350.000 mužů a 900 děl. Na tehdejší dobu byl to počet obrovský. Boj trval jen 15 hodin. Dunant jako očitý svědek popsal jej ve svých Vzpomínkách na Solferino. Ve Vzpomínkách zachytil skvělý obraz rozvíjejícího se boje, postup jednotlivých armád, hřmění děl i jásot vítězů. Leč tento úchvatný popis boje zastíněn byl brzy pohledem na utrpení raněných a umírajících vojínů, neboť válečné pole bylo poseto mrtvými a ranění bolestně po celou noc marně volali po pomoci. Jen zpustošená krajina zatopená mořem krve zůstala svědkem hrozné katastrofy.

Ráno 25. června přišla na bojiště první zdravotní ambulance. V Castiglione zřízena byla provisorní nemocnice v kasárnách a v kostele. Sem sneseno celkem 6000 raněných. Byla to hromada těl zablácených a zkrvavených, trpících hladem a žízní. Pro všechny tyto ubožáky byli v Castiglione jen 4 lékaři se svými pomocníky. Dunant viděl bídu těchto nešťastníků a proto nabídl svou pomoc a svým nadšením strhl k pomoci všechno obyvatelstvo města. Malé městečko Castiglione ožilo rázem nebývalým ruchem těchto moderních samaritánů, kteří přinášeli potravu, nápoje, omývali a obvazovali raněné. Nedostatek lékařů byl velmi citelný a proto Dunant vyprosil ze zajetí rakouské lékaře, kteří přivedeni byli do Castiglione.

Zpráva o hrozném utrpení vojáků po bitvě u Solferina šla rychle světem a společnost lidská dostala se rázem do varu. Všude uvažováno o pomoci raněným. Svolán byl rychle sněm Societe evangelik, kdež usneseno přispěti stejně všem vojínům bez rozdílů národnosti. Tehdy ponejprv vyslovena zásada, že i nepřítel, z boje zraněním vyřazený, přestává býti nepřítelem a musí býti ošetřen jako vojín vlastní. Ze Ženevy odeslán byl na bojiště pomocný sbor, aby rozdělil raněným sebrané dary a případně pomáhal raněné převazovati. Nehynoucí zásluha o pomoc raněným náleží hlavně Dunantovi, který první organizoval v Castiglione pomocný sbor z místních občanů a jehož zásluhou zvěděl celý svět o utrpení zraněných vojínů po bitvě u Solferina.

2. Červený kříž a ženevská úmluva

Švýcar Henry DUNANT slovy dobového tisku: “ ... seznav osobně na bojišti Solferínském r. 1859 strašný osud, utrpení a kruté následky zraněných vojínů“, vyzval v listopadu 1862 spisem svým „Vzpomínky na Solferino“ veřejnost, zvláště pak vlády, aby postaráno bylo lidumilnými opatřeními o zmírnění a ulehčení těžkých bolestí zraněným na bojišti a zlo válečné uvedeno bylo na míru nejmenší.“

Tento návrh se setkal již z počátku s příznivým ohlasem a řada vlád začala upravovat vojenské zdravotnictví. To však Dunantovi nestačilo; získával osobním kontaktem další přívržence a když procestoval skoro celou Evropu, docílil toho že byla svolána do Ženevy pětičlennou komisí konference „užitečného spolku,“ jehož jednatelem se stal Henry DUNANT. Pozvání bylo rozesláno 1. září 1863, ve které 36 zástupců evropských států dohodlo se o zřízení tzv. Ženevské konvence.

Aby pak konvence ta nabyla platnosti mezinárodní smlouvy, svolala švýcarská spolková rada diplomatickou konferenci, obeslanou šestnácti mocemi i Amerikou, načež pak ratifikována byla. Úmluva dne 22. srpna 1864 zástupci zatím devíti států a sice Badenska, Belgie, Dánska, Franie, Itálie, Nizozemska, Pruska, Španělska a Švýcar. Ostatní kulturní státy přistupovaly k ní později.(původní znění viz příloha)

Členské státy Úmluvy se sjednotily v zásadě na tom, že raněný nesmí zůstat bez pomoci (zvláštní ochrana pak požívalo i jeho přístřeší (lazaret) a následně i vozy, kterým se převážel. K provedení toho byly ustaveny v jednotlivých státech společnosti, který si daly do znaku červený kříž v bílém poli.

Postupně přistupovaly jednotlivé státy ke smlouvě ženevské. Rakousko přistoupilo teprve r. 1880 (mimo jiné i jako důsledek bitvy u Hradce Králové - 1866), ač již ve dřívějších dobách učinilo různá opatření k úlevě raněných.- např..za války 1859 v Itálii zřízen vlastenecký pomocný spolek, který se po válce rozešel)nebo za války šlesvicko-holštýnské r. 1864 byl nově zřízen a trval i v r. 1866 ve válce s Pruskem a Itálií. Po této válce zřízen byl v květnu 1867 stálý Rakouský vlastenecký pomocný spolek ku podpoře zraněných vojínů, vdov a sirotků vojenských. Dobrovolné sbírky v Rakousku ve prospěch těchto ubohých činily v r. 1866 asi 1 a půl milionu zlatých mimo četné potraviny, šatstvo, prádlo a jiné.

Jak se dočteme, tak koncem 19 století „Ve společnosti Červeného kříže sestoupili se ve všech státech činitelé, kteří úkol na zmírnění útrap válečných podporují buďto činnou službou, osobními výkony nebo příspěvky peněžními, nebo sbírkami poživatin a věcných potřeb, nebo i jiným způsobem a kteří obor působnosti své rozšířili nejen po čas války samé, ale, jak přirozeno, přípravami k pohotovosti, kdyby války měly vzniknout a také přípravami ke zmírnění následků války.

Červený kříž není jenom pohotově sloužiti k úlevám doby válečné, ale pracuje směry novými, aby byl prospěšným i v době míru, kdy dolehne na celé země, území, okresy i obce neštěstí, nouze a bída, požáry, neúrodou, nemocemi a různými živelními nehodami.

Tím, že účel Společnosti Červeného kříže jest mezinárodní, pomáhají si státy svými společnostmi a zřízeními lidumilnými navzájem – láska k bližnímu, láska k trpícímu nezná žádných hranic států a zemí, nezná rozdílu národností, ani náboženství, řeší jenom všeobecnou otázku pravé lidumilnosti.

Tak jako v jiných státech, tak i zejména ve státě Rakouském organizovány jsou Společnosti Červeného kříže na ústřední, které pak rozvětvují se na Zemské pomocné spolky a tyto opět mají své spolky odštěpné, podružné či pobočné.“

První podstatnější činnost Spolku v Rakousku byla organizována při okupaci Bosny a Hercegoviny zřízením 37 ústavů zdravotních, 1600 zásilkami různých potřeb a příspěvkem 300.000 zlatých ve prospěch ubohých zraněných. K Červenému kříži rakouskému se přidružily duchovní řády Německých rytířů, Johanitů či Maltánů, které zřídily celé zdravotní vlaky, v nichž v době okupace převezly přes 3000 raněných a ošetřovaly na 4000 vojínů.

Ve smyslu článku III. Zásad smlouvy ženevské vyslal a poskytl rakouský ČK roku 1912 mezinárodní pomoc ve válkách balkánských do Bulharska, Černé Hory, Řecka, Srbska a Turecka – tak jako to učinily i jiné státy.

Rakouský červený kříž také „V době míru Zemský pomocný spolek pro království České poskytl vícekrát vydatnou pomoc v různých obcích svými nemocnicemi, zařízením barákovým, ošetřovateli a ošetřovatelkami při epidemiích, neštěstích živelních a jiných.

Přikvačivší válka světová přerušila Červenému kříži namnoze všude činnost mírovou, ač bylo vyjednáváno o opatření zdravotní a ochranné služby vůbec v zemi, okresích i obcích za spolupůsobení Červeného kříže a konány za účelem tím porady nejenom ve státech jednotlivých, ale i kongresy mezinárodní. Bohdá, že práce započaté, třeba odloženy, nezůstanou bezcennými, ale po nastalém kýženém míru, doplněné bohatými zkušenostmi z doby válečné, stanou se užitečnými všemu lidstvu.“

Také v v Čechách konal zemský pomocný spolek v plné míře svoji povinnost a samozřejmě to byly sbory dobrovolných hasičů, které plně podporovaly toto poslání plné lásky k bližnímu, k jeho záchraně i ochraně zřízené, a tak i touto cestou naplňovaly své poslání Bližnímu ku pomoci. Opět se začtěmě do dobových materiálů.

„Nemůžeme ještě podati závěrečný účet o službách vykonaných, ale přece můžeme podati přibližně počet z činnosti sborů dobrovolných. V Rakousku stojí ve službách Červeného kříže 804 sbory se svými kolonami pro místní dopravu zraněných a nemocných vojínů, které čítají 15.479 činných členů. Kolony tyto vykonaly od početí války do 1. června 1915 značný výkon práce přenesením a převážením nemocných a zraněných vojínů z vozů železničních do lazaretů a nemocnic i naopak, dopravou do vlaků jiných apod. 1,369.307 vojínů.

Tichá, obětavá a blažící činnost našich dobrovolníků dojde ocenění ve vědomí, že konali jsme jenom povinnost svoji pro své spolubližní, pro své bratry a jejich rodiny.

Jsem jist, že tím práce naše není ukončena a že dostojíme všem povinnostem, které jsme sobě dobrovolně uložili, a že česká hasičská domobrana vykoná v plné míře svoji povinnost.“

Ženevská konvence (podrobněji v příloze 3), dle svého statutu ... „jest smlouva, která uzavřena byla r. 1864 mezi státy a účelem jejím bylo a jest, aby zmírněny byly krutosti válečné“ ... původní signatáři se rozšiřovali a v roce 1907 byla rozšířena i na boje námořní. Za první světová války byla, zejména bojujícím Německem, porušována a proto byla inovována a nově obnovena r. 1929 .

Dle ŽK podléhají ve válce určité ochrany ony části armády, které ošetřují nemocné a raněné a proto jsou všechny ambulance a vojenské nemocnice neutrálními a útok nepřítele na ně je porušením mezinárodního práva. Osoby, které jsou přiděleny k dozoru, zdravotní a správní službě v těchto nemocnicích, používají rovněž mezinárodní ochrany a zmocní-li se jich nepřítel, mohou se vrátit k svému sboru, případně konat službu zdravotní dále i u nepřítele. Nemocnice ovšem připadne vítězi i se vším zařízením.

Také civilní obyvatelstvo je ženevskou konvencí chráněnoe, zejména pak v okamžiku když nabídne svou pomoc válečné, ošetřovatelské službě (dokonce když je přijat raněný do domu, aby byl obyvateli domu ošetřen, tak se tam dle smlouvy nemá ubytovat vojsko, ani se jeho obyvatelům nemají ukládat jiné povinnosti).

Raněný je podle ženevské smlouvy vyřazen z dalšího „nepřátelství“ a mají mu obě strany věnovat největší péči. Po vzájemné dohodě se mohou válčící strany dohodnout o výměně raněných (ti mohou být po vyléčení posláni domů s podmínkou, že již nebudou bojovat).

Dle Konvence osoby a zdravotnické ústavy používají ke své ochraně výsostného znaku - Červený kříž v bílém poli. Tento odznak smějí rovněž nosit osoby, které mají právo na neutralitu. Ženevská konvence stanovila roku 1906, že odznak Červeného kříže mohou používat vojenské zdravotní služby a pak ústavy a podniky Společnosti Červeného kříže. Dokonce u nás bylo uzákoněno, že ... „Používání odznaku Čsl. Červeného kříže v jakémkoliv jiném případě je trestné a to pokutou do 10.000 Kč, případně vězením až 1 měsíc. Trestné jest používati i takového znaku, který by svou podobností snadno způsobil omyl. Ve válce zvyšuje se trest na 20.000 Kč pokuty ve prospěch Čsl. Červeného kříže a trest vězení zvýšen na 6 měsíců“.

Pro naše hasiče bylo důležité, že povolení k užívání znaku Červeného kříže mohla obdržet i jiná korporace nebo ústav, které se věnují vojenské zdravotní službě. Povolení udělovalo ministerstvo zdravotnictví, vnitra a národní obrany. Odznak Červeného kříže mohl nosit v občanském životě jen samaritán a samaritánky, zdravotní sestry, členové stanic prvé pomoci.

V první světové válce vykonaly Červené kříže všech států na poli záchrany raněných a nemocných vojáků neocenitelné služby. Po válce činnost Červeného kříže přenáší se i do veřejného života, neboť všude a na každém místě setkáváme se s úrazem a neštěstím. O blahodárném působení Červeného kříže vydávají svědectví každoroční zprávy o činnosti jednotlivých stanic prvé pomoci.

Československý Červený kříž byl založen brzy po vzniku republiky. České dobrovolné hasičstvo již 2. listopadu 1918 nabídlo svou pomoc ve službě zdravotních kolon vojenskému velitelství a Červenému kříži. Nabídka hasičstva byla přijata a tím byl položen základ českého hasičského samaritství, vycházel i zpravodaj hasičské samaritské služby Červeného kříže.

3. Hasičské samaritství

Již roku 1862 zakládali v některých anglických městech tzv. ochranné spolky, který měly za úkol ošetřovat raněné a nemocné při požáru – to byly zárodky pozdějších hasičských samaritánů. U nás vznikl Pražský dobrovolný sbor ochranný 8. 12. 1857 v Praze na doporučení tehdejšího ředitele c.k. Policie pražského barona Paumana (přehlasované prvé a) s cílem:

...„ ochrániti, co jest ochrany hodno, zachrániti v každém druhu nebezpečí,

jak životy lidské, tak majetek spoluobčanů dobrovolně, neohroženě a nezištně.“

Tvořilo jej sdružení 36 dobrovolníků z řad hasičů a několik členů Červeného kříže, kteří k případům vyjížděli v uniformách připomínajících průvodčí. Sbor měl povozy, kočáry, nosítka a sedačky.

A jak to tehdy tedy vypadalo z pohledu postiženého?

Hodiny nekonečného čekání a pak drncání na trakaři či v lepším případě na žebřiňáku. taženého koňmi. Posádku záchranářského vozu tvořili v lepším případě hasič, v horším nekvalifikovaný dobrovolník.

A dnes?

Zavoláme na č. 155 ZS nebo 112 univerzální linka tísňového volání a

... čekáme v průměru pouhých 7 minut

... na jeden ze 110 vozů RZS

... vyjíždějících z osmi pražských stanovišť ...

Předpokládám, že čtenáře zaujme obsah torny zdravotníka z konce 19. století, který měl zajistit, spolu s dovednosti samaritány, pomoc postiženému:

1. Lněný olej s vápennou vodou na spáleniny a opařeniny

2. Karbolovou vodu na vymytí ran

3. Hofmanské kapky do vody nebo na cukr při mdlobách

4. Čpavek k čichání omdlévajícímu, též při píchnutí hmyzu neb ušknutí hada

5. Ocet ku tření těla a k čichání

6. Koňak při velké slabosti

7. Karbolovou kyselinu na karbolovou vodu, dále bavlnu na rány, diachylovou náplast,

plátěné obvazy, nitě, jehly, špendlíky, nůžky a jeden trojcípí šátek

... Hasičstvo, kterému vždy šlo o záchranu života a zdraví ohrožených se snažilo, ve vazbě na Červený kříž, využívat své organizační jednotky a provádět výcvik v oblasti první pomoci. Samaritské stráže vznikaly u každého hasičského sboru, a tak byla po celé republice organizována účinná pomoc „neštěstím stiženému bližnímu“. Hasič chrání majetek obce, občana, firmy a samaritán ochraňuje to nejcennější co máme život a zdraví. A tak není divu, že se vždy kladl důraz na kvalitu samaritána a jeho přípravu, jak o tom koneckonců svědčí následující slova:

„Okolnost, že samaritáni jednají při záchranných pracích s choulostivým orgánem tělesným, vyžaduje, aby k samaritským strážím vybíráni byli členové nejlepší. Není pochopen význam a poslání samaritství tam, kde dávají se do služeb samarity členové k službě požární nezpůsobilí neb z ní vyřazení. Oheň může stráviti statek pilnou prací zbudovaný, ale ten se nově postaví a rána utrpěná se během času zahojí. Padne-li však hospodář, živitel rodiny, neb vůbec lidský život, ta ztráta jest nenahraditelná. Proto za hasičské samaritány by měli býti bráni jen členové mravně nejvyspělejší a fysicky způsobilí. Měl by to býti výkvět sboru, jemuž svěřujeme raněné a nemocné.“

Hasičské samaritství tehdy napomáhalo znalostem a dovednostem nejen pro dobu míru, ale i k odstraňování a zmírňování dopadů války na obyvatelstvo (např. po leteckých útocích).

Slovy dobového tisku

„..., ale zvýšené požadavky budou kladeny na hasičské samaritány v době války, kdy vesnice a města stanou se cílem nepřátelských útoků letectva. V tu dobu bude doceněno i hasičské samaritství, neboť ono bude v mnohých místech jedinou organisací, jež bude ošetřovati raněné a otrávené spoluobčany. A vychováváme-li k takové službě své členstvo, konáme národu a státu velmi platné služby. Idea zachování státu musí býti i vůdčí ideou samaritánů a tato její vznešenost nás musí pobízeti, abychom šli v otázce samaritské stále vpřed a stále výš.“

V období „předválečném“ se tak vedle získávání dovedností z oblasti odstraňování pracovních úrazů, následků nehod, hygienických norem a řešení přenosných nemocí, vč. Dopravy k lékaři a do nemocnic začala věnovat zvýšená pozornost i možným dopadům válečných útrap, takže

...„V samaritských kursech a přednáškách seznamujeme posluchače z řad hasičstva o úkolech pasivní obrany a staráme se, aby s pasivní obranou seznámen byl nejširší okruh příslušníků našeho národa. Tichou a nenáročnou prací na poli samaritském pracujeme pro dobro a ochranu naší milé republiky, již chrániti nás zavazují nesčetné hroby padlých legionářů v boji osvobozenském.

Voláme pod prapor samaritský ženy československé a vychováváme je po boku mužů k těžké práci pro záchranu bližního v době neštěstí i pro službu státu v obraně. Také řada žen uposlechla našeho volání a pod heslem: „Bližnímu ku pomoci!“ staví se do velké organisace hasičské.

Chceme-li býti národem zdravým a silným, nutno znáti i příčiny, které vedou k slabosti a nemocem. Proto snahou každé naší ženy by mělo býti, aby prošla samaritským kursem prvé pomoci a snažila se vychovati jako matka národu a státu zdravé a silné obhájce vlasti, pamatujíc, že národ zdravý také národem branným jest.“ (další viz příloha č. 5)

Samaritství mělo velký význam i v dobách mírových a tak muselo být efektivně zorganizováno. Nejmenší jednotkou samaritskou u malých sborů byla samaritská stráž.

o 3 mužích a 2 ženách s velitelem v čele. Větší sbory mívaly samaritské čety o 3 strážích, na jejímž čele stojí zkušený samaritán - četař.

Stráže hasičského okrsku tvoří okrskovou samaritskou kolonu, které velí okrskový samaritský náčelník (ten je výkonným dozorcem všech stráží svého okrsku a podléhá rozkazům státního obvodního lékaře). Samaritské kolony prováděly v místě působnosti obvodního lékaře různé kursy a při živelných pohromách a velkých akcích tvořily, pod jeho vedením, samostatnou pracovní jednotku.

Velitelé samaritských kolon v oblasti hasičské župy tvoří, spolu se župním samaritským náčelníkem, župní samaritský sbor. Tomu je přidělen župní instruktor - lékař jako vedoucí veškerého školení samaritánů oblasti hasičské župy. Pravidelné schůze samaritských kolon a župních samaritských sborů se nekonaly, pouze v případě potřeby se, podle rozkazu, shromažďovaly v činnostem v ohrožených místech. Župní samaritský náčelník svolával jednou ročně všechny vedoucí samaritských složek hasičské župy ke společné schůzi, na které se stanovoval pracovní plán a podávaly návrhy na volbu vedoucího náčelníka v župě. (podobný systém fungoval i v okrscích za účasti samaritánů celého okrsku).

Župní samaritánští náčelníci tvořili v kraji krajský samaritský sbor v čele s krajským samaritským náčelníkem, který byl vždy členem zemského samaritského odboru. Zemský samaritský náčelník zajišťoval samaritskou činnost na zemském území po technické i vzdělávací stránce, měl na starosti i výroční statistiku.

Vrcholem samaritské organizace hasičstva pak byl Svazový odbor samaritský, do něhož vysílaly své zástupce všechny zemské hasičské jednoty.

Úzká spolupráce, jak vyplývá z logiky výše popsaného byla s Československým Červeným křížem. První, institucionální úpravu spolupráce pak tvořila smlouva mezi ČsČK a Svazem dobrovolného hasičstva československého ze dne 12. října 1929. Tato smlouva řešila vzájemné vztahy obou organizací a výkon samaritánské služby na všech úrovních.

Zemská hasičská jednota v Čechách vydala v roce 1939 příručku SAMARITSKÁ SLUŽBA A PRVNÍ POMOC (Hasičský kurs v otázkách a odpovědích). Jako autor je uveden MUDr. a JUDr. Vít Levit – „zpravodaj samaritánské služby Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě a Zemské hasičské jednoty v Čechách.“ Z téměř pětisetstránkové publikace, kterou naše redakce vlastní, vyplývá, že tato služba byla brána vážně a vydání takové publikace bylo počinem, který posiloval všeobecnou brannost nejen dobrovolných hasičů, ale všech obyvatel. Autor knížku dedikoval s jistým patosem – „českému hasičstvu.“

„Na půdě Červeného kříže seskupili se obětaví členové hasičských sborů spolu s lékaři a jinými korporacemi a vytvořili tuto organisaci (samaritskou službu), jejíž blahodárná působnost sahá až do nejmenších a nejodlehlejších dědinek... Pomoc tato, která ošetřuje těžce zraněného nebo náhle onemocnělého před příchodem lékaře, a spěchá, aby jej dopravila úplně bezpečně a co nejrychleji do řádné péče lékařské, stává se pravým požehnáním a dobrodiním všem trpícím.

Stráže samaritské služby pro určité městské obvody téhož hasičského sboru tvoří četu. Dle stanov hasičských sborů je samaritská služba nedílnou součástí celkové služby hasičské a je na základě dohody s Červeným křížem pojata do celkového pracovního programu hasičstva.“

Závěrem třeba podotknouti, že poskytování prvé pomoci jest za všech okolností bez nároků na odměnu, neboť samaritáni jsou povoláni odstraňovati utrpení a bídu ve svém okolí. Ženám samaritánkám přísluší i péče o opuštěné nemocné, jimž občasnými návštěvami a pomocí zmírňují jejich těžký úkol. Třeba též zdůrazniti, že samaritáni nesmějí léčiti, nýbrž jen při neštěstích a nehodách udíleti první pomoc a postarati se o dopravu zraněného k lékaři. Pamatujme, že léčení i převazování lékařem ošetřených ran bez jeho vědomí jest fušerstvím, které jest dle platných zákonů trestné a takový hasič-samaritán víc vznešené myšlence samaritské škodí než prospěje a nemá místa v našem středu.

Nastíniv krátce poslání hasičů-samaritánů v době míru i války, doufám, že krásná ratolest samaritská vydá hojné ovoce ke cti hasičstva a k prospěchu celé vlasti.

Samaritství zdar!

Příloha 1

Vybraná samaritánská statistika (rok 1936)

Župní statistika nám udává, že např. v hasičské župě Olomouc-Šternberk (r. 1935) vycvičeno jest 185 mužů a 136 žen v udělování první pomoci, kteří vykonali 273 cvičení v roce minulém, aby mohli splniti úkol na ně uložený. A oni byli i v případě neštěstí na svých místech, neboť jimi udělená první pomoc vykázána jest číslem 942 případů. Cílevědomá práce samaritských stráží nalezla náležité pochopení u sborů hasičských, které věnovaly na výzbroj těchto stráží za jediný rok 1936 značný obnos 3522 Kč. Obce přispěly jen obnosem 450 Kč a Červený kříž 300 Kč. Značný náklad hasičských sborů jest neklamným znamením, že hasičské samaritství postaveno jest na pevných základech a svědčí o pochopení myšlenky samaritské vedoucími velké organisace samaritské.

V celé zemi Moravské prošlo výcvikem v udělování prvé pomoci 5737 mužů, 3178 žen, 150 dorostů a 22 žáků. Vezmeme-li v úvahu jen dospělé členy hasičských sborů, dáváme do boje s neštěstím 8.915 zkušených samaritánů, pro které bylo v minulém roce uspořádáno 1478 kursů a 1450 přednášek o samaritství. První pomoc, kterou moravští samaritáni udělili, vykázána jest číslem 57.291. Toto vysoké číslo jest nejlepším důkazem potřeby samaritských stráží. Potřeba jest uznávána obcemi moravskými, které snaží se přispívati na naše hasičské samaritství peněžitými podporami. Z celkového nákladu na samaritství moravské věnovaly obce 34.462 Kč, hasičské sbory 58.157 Kč, Červený kříž 9.763 Kč, okresy 7.260 Kč, hasičské župy 7.165 Kč. Celkové vydání za rok 1936 vykázáno značným obnosem 144.737 Kč.

Příloha 2

Proslov o samaritství

Československý červený kříž v intencích zakladatele Henri Dunanta poskytuje pomoci trpícím v době míru i v zápolení válečném. Jeho mírová činnost se rozrůstá a jeho blahodárné působení cítíme v celém veřejném životě. S Červeným křížem úzce spjata jest činnost samaritství hasičského, jehož samaritské stráže roztroušeny jsou po celé vlasti naší československé. Samaritské stráže hasičské jsou připraveny vždy a všude poskytnouti první pomoci trpícím.

Význam samaritství tkví i v zabránění různých neštěstí i úrazů. Právě tato ochrana jest velmi důležitou. Předměty, jimiž bývají rány způsobeny chovají vždy spoustu zárodků nakažlivých onemocnění. Zárodky či bakterie vnikají do rány a v krvi se rychle množí, nastávají těžká onemocnění a často i smrt. Proto i sebemenší ráně musí věnovati samaritán velkou pečlivost a zároveň stále poučovati o čistotě rány a následcích znečištění.

Kromě vlastní péče o ránu nutno hasiči-samaritáni bojovati i s různými zastaralými předsudky a zlozvyky, jež se stále při různých neštěstích opakují. Zdraví jest velmi vzácný dar, který si musíme sami udržovati rozumnou životosprávou, která jest zárukou šťastné budoucnosti rodin i celého státu.

Tyto krásné idee bratrské pomoci propaguje hasičské samaritství, ony jsou obsaženy i v hasičském hesle: Bližnímu ku pomoci! Rozšiřujeme proto v hasičstvu svou pomoc i na trpící při různých úrazech a nehodách. O blahodárném působení hasičského samaritství nám podává nejlepší důkaz každoroční statistika, které též jest výslednicí tuhé a ukázněné práce organizační. V poslední době dáno jest hasičstvu obsáhlé heslo: Každý hasič buď i samaritánem! Doufám, že i toto hasičstvo splní a vychová tím národu a státu nepřehledné řady ochotných a obětavých příslušníků připravených k pomoci.

V poslední době ve všech obcích a městech pracují výbory pasivní ochrany obyvatelstva na výchově všeho občanstva pro obranu státu. Hasičstvo rádo a ochotně převzalo na sebe nejen organisaci požární, ale i samaritskou. Řady hasičů-samaritánů nutno proto v zájmu obrany obyvatelstva zněkolikatinásobiti, abychom splnili úkol, jež bude od nás očekáván. Čeká nás proto práce velmi záslužná a těžká. Na nás všech jest, abychom ve svorné práci nezklamali. Apeluji hlavně na naše ženy a volám je k práci na poli samaritském. Nemůžeme a nechceme vychovávati v našich samaritských kursech samaritány, jež by našli v udělování první pomoci snad pramen výživy. Naše přispění při neštěstích jest dobrovolné a nežádáme za něj žádných odměn. Nám stačí vědomí poctivě vykonané práce a radost ze záchrany člověka. Tato radost jest nám nejlepší odměnou.

Co rozumíme první pomocí? První pomocí rozumíme poskytnutí pomoci postiženému úrazem neb jiným onemocněním do příchodu lékaře neb převezení do nemocnice. Svou první pomocí a účelným ošetřením a rychlým přenesením k lékaři možno mnohdy zachrániti i život člověka. První pomoc musí býti prováděna s klidem a rozvahou. Samaritán musí dbáti klidu jak u sebe, tak i v okolí nešťastníka, jež uzdravení třeba míti stále na zřeteli.

Navštěvujte proto rádi kursy samaritské, jež každoročně jsou pro výchovu zdatných samaritánů konány a připravujte se tak do boje s neštěstím.

Příloha 3

Ženevská úmluva zní takto:

ÚMLUVA

Učiněná v Ženevě dne 22. srpna 1864

Článek I.

Ambulance a nemocnice vojenské pokládají se za neutrální a budou dle toho od stran válku vedoucích chráněny a šetřeny dotud, pokud v nich budou nemocní nebo zranění.

Neutralita tato přestane, jakmile takové ambulance nebo špitály obsazeny budou vojskem.

Článek II.

Osoby, ustanovené v těchto nemocnicích a ambulancích k dohledu a ke službě zdravotní, správní a k přenášení nemocných, taktéž kazatelé polní, požívají dobrodiní neutrality, pokud své práce konají a pokud jest potřebí, zraněné sbírati a jich hleděti.

Článek III.

Osoby v článku předešlém jmenované mohou, i když se v držení místa uváže nepřítel, v nemocnicích nebo ambulancích od nich spravovaných úřad svůj konati, anebo navrátit se ke sboru, k němuž náležejí.

Přestanou-li tyto osoby v takových okolnostech práce své konati, dovedeny buďte ze strany vojska, které jest v držení místa, k předním strážím nepřátelským.

Článek IV.

Věcí v nemocnicích vojenských postaveny jsou pod zákony vojenskými, protož mohou osoby k těmto nemocnicím přidané, když z nich odcházejí, vzíti s sebou jen věci své vlastní.

Ambulancím naproti tomu zůstanou v stejných okolnostech jejich věci.

Článek V.

Obyvatelé zemští, kteří zraněným ku pomoci přispějí, buďte šetřeni a zůstaňte prostí. Generálové mocností válku vedoucích jsou povinni, oznámit obyvatelům volání, které se činí k jejich lidskosti, a připomenouti, že vyslyšení toho má za účinek neutralitu.

Každý zraněný, který se do domu přijme a obdrží tam hledění, bude takovému domu ochranou. Kdo zraněné k sobě přijme, u toho nebude vojsko ubytováno a on bude z části prost kontribuce válečné, kdyby se nějaká ukládala.

Článek VI.

Vojáci zranění aneb nemocní buďte sbíráni a opatrováni, nehledíc k tomu, kterého národa jsou.

Polní vůdcové mají toho vůli, ty, již byli mezi bitvou poranění, ihned nepřátelským předním strážím odevzdati, když toho okolnosti dopouštějí a obě strany k tomu svolí.

Ti, kteří uzdravivše se shledáni budou za nezpůsobilé ke službě, posláni buďto domů.

Jiní mohou též domů propuštěni býti pod tou výjimkou, že po čas války nebudou již nositi zbraně.

Evakuace a osoby, které je řídí, chráněni jsou neutralitou bez výjimky.

Článek VII.

Nemocnice, ambulance a evakuace vyznačí se praporem rozeznávajícím a všude stejným; jemu po boku ve všech případnostech se přidá prapor zemský.

Taktéž se dopouští, aby osoby neutralizované nosily náramek, jejž jim vydá úřad vojenský.

Na praporu i náramku jest červený kříž v bílém poli.

Článek VIII.

Jak se tato úmluva má dopodrobna vykonati, ustanoví vrchní velitelové vojsk válku vedoucích dle nařízení jedné každé vlády a dle pravidel obecných v této úmluvě vyřknutých.

Článek IX.

Vznešené strany smlouvu činící usnesly se na tom, že tuto úmluvu oznámí vládám, které ke konferenci Ženevské nemohly plnomocníků vyslati, a že je vyzvou, aby k ní přistoupily, za kterouž příčinou se protokol ponechá otevřený.

Dne 20. října 1968 přibyly k Ženevské úmluvě ze dne 22. srpna 1864 články dodatečné.

Článek I.

Osoby, dotčené v článku II. Úmluvy, i po obsazení nepřítelem pečují, pokud toho jest třeba, o nemocné a raněné svého polního lazaretu nebo nemocnice.

Jakmile tyto osoby chtějí odejíti, obsádkový velitel určiti má čas odchodu, který může od něho býti odložen, avšak toliko na krátkou dobu, je-li toho z vojenských zřetelů nezbytně potřebí.

Článek II.

Válčícími mocnostmi učiněno buď opatření, jímž by neutrálním osobám do rukou nepřátelské armády upadlým zabezpečen byl nezkrácený požitek jich platu.

Článek III.

Názvem „ambulance“ za poměrů v článku I. a IV. Dotčených rozumějí se polní lazarety a jiné dočasné ústavy, které vojsko na bojiště sledují, aby přijímaly na něm nemocné a raněné.

Článek IV.

Srovnale s úmyslem článku V. úmluvy a s výhradami v protokole z roku 1864 učiněnými stanoví se tímto, že při rozvrhu břemen, která ubytováním vojska a placením válečných kontribucí vznikají, přihlédati se má k tomu, v jaké míře ti kteří obyvatelé osvědčili horlivost dobročinnou.

Článek V.

Článek IV.

Úmluvy rozšiřuje se a tímto se stanoví, že kromě těch důstojníků, jichž přítomnost u příslušné armády by mohla míti vliv na úspěch válečný, a v mezích druhým odstavcem tohoto článku vytčených, ranění do rukou nepřítele upadlí, byť i nebyli uznáni za nezpůsobilé k další službě, po svém uzdravení a pokud možná ještě dříve mají být zpět posláni do své otčiny, avšak pod tou podmínkou, že po dobu války nesmějí opět uchopiti se zbraní.

SMLOUVOU ŽENEVSKOU docíleno velmi mnoho na poli lidumilném v ochraně práva mezinárodního a zajisté nepostrádá zvláštního významu okolnost, že k záštitě ochrany a úlevy trpících slouží kříž, červený kříž na bílém podkladě, zemský znak švýcarské republiky.
Červený kříž jest tedy viditelným odznakem mezinárodního zřízení lidumilného na vzájemnou ochranu všech osob ve válce; červený kříž na bílém poli, jakožto korouhev do značné dálky viditelná, označuje nestranné a nedotknutelné obvaziště na bojišti, polní nemocnice, skladiště zdravotnických vojenských potřeb aj. a jakožto páska kolem paže označuje za stejným účelem osoby zaměstnané službou zdravotní vzájemně bojujících vojsk.

Příloha 4

Samaritský slib

Slibuji, že v plném vědomí vznešených zásad tvůrců a zakladatelů moderního samaritství chci vždy a všude, seč síly, z pouhé obětavosti a lásky k bližnímu, poskytovati první pomoc trpícím, nemocným, raněným a bezvědomým tak, jak organizační řád samaritský mně ukládá. Slibuji, že budu pečovati jak o vzdělání vlastní, tak i o poučování nejširších vrstev lidových o zásadách zdravotnických a charitativních a vůbec šířiti i prováděti zásady lidskosti a obětavosti. Slibuji, že mravně i sociálně uspořádaným životem vlastním budu příkladem ostatním ve snaze na cestě pokroku, dobru a pravdě dle svých schopností prospívati národu a tím i všemu lidstvu.

Příloha č. 5

„Organizace hasičská s několika sty členy jest po Sokolsku u nás největší složkou spolkového života. Z dějin hasičstva patrno, že v začátcích převládal živel spolkový nad organizačním. Nebylo pevných organizačních pravidel a řádů, jak toho vyžadují dnešní spolkové stanovy.

Po státním osamostatnění začal se život spolkový vést ve sborech utužovati, což přispělo i k organisačnímu utužení vyšších útvarů naší organisace. Dobrovolný vstup změněn v pevnou organizační kázeň, která jest bezprostřední podmínkou zdaru veškerého našeho snažení.

Stálý pokrok, jímž svět jde mílovými kroky vpřed, vyžaduje, aby zvýšená péče věnována byla i organisaci hasičské a hlavně její činnosti technické. Proto z hasičství stala se věda, která chce míti členy technicky vyspělé k zvládnutí všech povinností hasičstvu uložených.

Posledním dílem organisace hasičské jest samaritství. Myšlenka pomoci trpícím, hlásaná šlechetným Henri Dunantem a uskutečněná na konferenci národů v Ženevě r. 1864, našla v československém dobrovolném hasičstvu ochotné vyznavače. Červený kříž od svého vzniku zachránil tisíce nešťastníků udělením prvé pomoci před příchodem lékaře. V osvobozené vlasti činnost Červeného kříže přenesena do života veřejného, kde stále setkáváme se s bídou a slyšíme nářek raněných při různých katastrofách.

Československý červený kříž organizuje pomoc všem trpícím. Ruku v ruce s ním pracují samaritské stráže hasičské, aby tak společně čelily neštěstí a mírněno bylo utrpení. Tak vytvořena byla samaritská organisace, které přičiněním hasičstva zapustila bujné kořeny ve městech i vesnicích po celé vlasti. Péče o trpící musí vytrysknouti ze srdce překypujícího láskou k bližnímu. Naše statistika ukázala, že samaritské stráže hasičské ošetřily tisíce spoluobčanů raněných neb náhle onemocnělých v době, kdy bezradnost zírá z tváře přítomných a kdy lékaře není při ruce. Zkušenost nás dostatečně poučuje, že jen rychlá první pomoc zachránila mnohým zraněným prchající život. V místech, kde jest lékař, nepocítí se snad ani blahodárný účinek samaritských stráží hasičských, ale i tam konají samaritské stráže hasičské v mnohých případech velmi platné služby. Vzpomeňme jen Snovidek a velké katastrofy autobusové, kde zhoubné následky byly zmírněny jen rychlým zákrokem hasičstva.

Má-li naše pomoc trpícím býti účinnou, musíme pečovati o stálý výcvik a školení samaritánů hasičských, který provádíme za vedení odborníků v kursech prvé pomoci, kdež seznamujeme účastníky s praktickými i teoretickými poznatky prvé pomoci. Jest však též třeba, aby vybudována byla pevná organisace hasičského samaritství s nutnou evidencí všech praktických samaritánů. Tato organisace, rovnocenná organisaci technické, zjistí snadno kraje s vyspělým samaritstvím a může spolupůsobiti v místech, kde organisace samaritská pokulhává“.