Jaké bylo vlastně uspořádání uvnitř hasičského sboru?

V čele celého sboru dobrovolných hasičů stál velitel, později zvaný starosta, v nynější době předseda. Členskou základnu sboru tvořili členové činní a přispívající. Sama toto označení dává tušit jaké byly vztahy či pracovní náplň těchto dvou členských kategorií.

Přispívající členové hlavně platili příspěvky, jejichž výše se neurčovala a závisela od hospodářské a finanční situovanosti člena i jeho štědrosti. Jinak se zúčastňovali akcí pořádaných sborem a byli voleni i do výboru a do funkce velitele, vzdělavatele, jednatele nebo pokladníka. Byli to také lidé většinou starší, méně pohyblivější, na cvičení a práci při požárech méně schopní. Podporovali tedy hasiče takto.

Druhou, podstatnou skupinu tvořili členové činní. Pro ty platila přísná kázeň a jejich povinností byla zúčastňovat se aktivně záchranných akcí při požárech a jiných živelných pohromách a také připravovat se na plnění tohoto úkolu ve cvičeních, školeních. To byl tedy vlastní požární sbor. V jeho čele stál náčelník, nyní velitel. Jeho náměstky byl první a druhý podnáčelník. První byl velitelem přímo na požářišti a podléhala mu četa lezecká a ochránců. Druhý byl vlastně v týlu u čety stříkačníků a vodařů. Velitel každé čety byl četař a jeho zástupce členař. Každá četa měla při zásahu své úkoly a svou práci.

Stručně si o nich řekneme.

Lezecká četa byla považována za jakousi elitu v tehdejším hasičském sboru. Byli do ní zařazováni většinou lidé odvážní a zdatní, nebojící se výšek, a zvyklí se v nich pohybovat, jako tesaři, kominíci, zedníci apod. Její příslušníci prováděli vlastní požární útok, stříkali vodu na hořící objekt, bránili rozšiřování požáru kropením vedlejších ohrožených domů, šplhali po žebřících, aby měli dobrý výhled a přehled a z nich prováděli hasební práce, slézali i střešní konstrukce hořících domů i okolních objektů, na jejichž tehdy většinou doškových krytinách často sedali a uplácávali zalétnuté jiskry. Prováděli, byla-li třeba, strhávání konstrukcí, nebo tyto práce řídily. Zachraňovaly mnohdy i životy a vynášely z hořících objektů lidi tam dlící. Tento motiv byl také velmi často zachycován na obrázcích a používán na diplomech, pozvánkách aj.

Také v dřívějších hasičských písničkách se zpívala o lezcích, např.: ... hasič leží celý popálený, vedle něha žebřík jasanový, jeho milá hořce o něj pláče ... To všechno tedy vedlo k jakési nadřazenosti lezců a proto i přesto, že v jejich četě byla kázeň zvláště tuhá, byl každý na příslušnost k ní hrdý a vyloučení z ní a přeřazení k jiné četě bylo již považováno za jakýsi trest nebo pohanu. Ale bylo jim přáno trocha té hrdosti lezecké, vždyť nejvíce úrazů, popálenin apod. při požárech, utrpěli právě oni. A bylo jich dost. V úzkém spojení s četou lezeckou byla četa ochránců. Vlastně k ní patřila, protože jejím úkolem bylo pomáhat lezcům a chránit je při jejich práci hasební a záchranné. Ochránci stavěli žebříky, zajišťovali jejich stabilitu speciálními podpěrami a přidržovali je, rovněž přidržovali hadice na pokraji žebře. V případě, že lezec musel jít na konstrukci nebo i do hořícího objektu, všestranně mu pomáhali a zajišťovali jeho bezpečnost. Stříkačnická četa, jak už sám název říká, měla na starosti stříkačku, její umístění u vodního zdroje, uvedení v činnost a zajištění plynulého chodu.

O stříkačku, její údržbu a uvedení do chodu se staral strojmistr nebo zbrojmistr. Do stříkačnické čety byli zařazováni hlavně lidé silní a vytrvalí. Při déle trvajícím zásahu však nestačili ani jejich síly a museli je na příkaz náčelníka střídat civilní obyvatelé. Četa vodařů měla na starosti zajištění vodního zdroje, jímž bývaly studny nebo narychlo přehrazený potok, či jiné zdroje vody. Rozložení a ponoření savic do vody, dbát aby netáhly bahno a jiné nečistoty a zajistit, aby bylo dost potřebné vody. Důležitý úkol měli také trubači, kteří též patřili k elitě sboru. Většinou to byli vysloužilí vojenští hornisté, lidé bystří, pohotoví a veselí. Aby byli dobře a snadno viditelní, nosili na přilbě červenou chocholku z koňských žíní. Po boku nosili samozřejmě vyleštěnou trubku, které se říkalo horna, někdy polnice nebo burcovka a mnohde ještě jinak. Úkolem trubače bylo co nejrychlejší předání rozkazů náčelníka či velitele požářiště. Činili tak zatroubením příslušného signálu. Signálů byla celá řada a členové je museli znát a vědět co zatroubený signál znamená. V tom případě byl rozkaz předán okamžitě. Proto jejich nacvičování byla věnována velká pozornost hlavně v době zimní, kdy probíhalo školení teoretické.

Své signály měly všechny požární stroje, všechny druhy nářadí, hadice, žebře apod. Každému signálu předcházelo návěstí: Dejte pozor! Pro názornost uvedu příklad jednoho takového signálu, který dával povel, dnes bychom řekli, k rozvinutí požárního útoku od vodního zdroje k požářišti: První signál značil, aby od stříkačky druhého proudu bylo k požářišti provedeno vedení ze čtyř dílů hadic. Vyšší tón v druhém taktu značil ruční stříkačku, dvakrát ťuknutí za ním znamenalo druhý proud. Čítání čili ťukání tónů ve čtvrtém taktu určovalo počet dílů hadic. Na povelku nebo píšťalku se troubívalo jednoduše s použitím jen dvou tónů. Povelku měl náčelník a podnáčelníci, dvouhlasou píšťalku četaři a lezci. Druhý signál, jak už text říká uváděl v činnost lezce. Podobně zněly signály pro ostatní stroje a nářadí a jejich činnost. Svůj signál měl také velitel a samaritní stráž, bylo-li ji třeba volat ke zraněnému. Poplach při požáru nebo poplachovém cvičení byl vyhlašován signálem Hoří, tou známou, dosud používanou kvartou. Jednalo-li se o požár přespolní, byl trouben signál na spodním tónu této kvarty, přerušovaný podle slov: Přes pole hoří! Všechny zvukové signály v cvičebním řádu byly podloženy textem, nebo si to členové udělali i sami, protože se takto lépe pamatovaly. Při akcích, k nimž se sjelo více požárních sborů, jako okrsková cvičení, požáry a podobně, nestačilo ovšem zatroubit jenom tento jednoduchý rozkazovací signál, protože by nebylo jasno komu patří. Proto každý požární sbor měl svůj vlastní svolávací signál. Rozkaz zatroubený po svolávacím signálu patřil tomu sboru, čí svolávací signál zazněl.